HISTORIE OBCE NAHOŘANY

HISTORIE OBCE NAHOŘANY díl I.

18. září 2010 v 17:09 | Josef Hlávko
Výtah z kronik Václava Pozdílka, Ladislava Valáška, Josefa Rydly, a ze školní kroniky vybral Ladislav Kratěna, který se velice zasloužil o připomenutí a oživení historie v naší obci, a velice citlivým způsobem pokračoval ve vedení hasičské kroniky do své smrti v roce 2005. Zasloužil se nesmazatelným způsobem o pokračování a uchování dob minulých jako jeho předchůdci. Za což si všichni zaslouží náš dík..   Čest jejich památce.

V roce 2010 jsem se rozhodl pokračovat jako kronikář SDH Nahořany a navázat na práci mých předků, při příležitosti oslav setkání rodáků v Nahořanech v roce 2010 byla vydána publikace VE STOPÁCH ČASU, ve které jsem použil a doplnil texty pana Kratěny a čerpal jsem též z kroniky pana Pozdílka. Vznikla publikace, ve které je historie našich obcí a historie dobrovolných hasičů v Nahořanech. Texty jsou doplněny dobovými fotografiemi a také fotografiemi ze součastnosti. Tyto texty jsou částečně uvedeny na těchto stránkách.

Publikaci si může kdokoliv objednat na adrese obecního úřadu v Nahořanech.

                                                                                                                           Josef HLÁVKO ml.

Nahořany vesnice při okresní silnici z Nového Města do Jaroměře.
Zastaví-li se chodec  za  nahořanským  hřbitovem,  vidí  naši  vesnici
opravdu  jako  na  dlani.  Od  věže Černčického  kostela,  Jáselný les,
celé Nové Město s kopci za ním, Sendraž,  celé  pohoří  Orlických hor,
Přibyslav, Václavice s památným Dobenínem. Už při projití nahořans-
ké brány je vidět kopec Dobrošov nad Náchodem s Jiráskovou chatou,
dále zahlédneme už v Polsku Bor s Hejšovinou, dále kopce za Svatoňo-
vicemi,  Jestřábí  hory,   Krkonošské   hory   vpředu  s  Černou  horou
a v pozadí s krásnou Sněžkou. Ohlédneme-li se dále, za Českou Skalicí
vidíme  lesy  za  Žernovem,  Hořičky,  lesy  nad  ratibořickým  údolím.  
Dále Zvičína za Dvorem Králové.  Pak  už  věž  Josefovského  kostela
a mírná pahorkatina s lesem Horka a jsme zase tam,  u  věže  kostela
v Černčicích.  Opravdu  má  naše  vesnice  polohu  rovinatou,  která 
se mírně sklání k řece Metuji.  Zemský ráj to na pohled.
Tímto začínáme procházku po našich obcích a ve velké zkratce celou
historií vesnic. Je dnes mnoho občanů, kteří se přistěhovali v pozdější
době,  kroniky  jim  nebyly  přístupny  nebo jejich  zájem o minulost je
malý a  touto cestou dáváme možnost  znát  alespoň  z  části  život  vsí
před dávnými léty až po současnost.
Aby si občané uvědomili,  že jsme,  žijeme a umíráme jako Ti všichni
před námi.  Znát  historii  znamená  lépe milovat  svou  ves a s láskou
pohlížet do let budoucích.

Bezpečných  zpráv,  kdy  obec  Nahořany  byla  osídlena  nemáme.
V roce 1923 při odkrývání základů v kovárně nahořanské č.2 byl nale-
zen kámen s vytesaným letopočtem 1360.   Samozřejmě nelze vyloučit,
že k tomu datu 1360 již Nahořany jako sídlištní lokalita ( tehdy začína-
jící vesnice ) existovaly.  Ovšem ani uvedený samotný letopočet proka-
zatelně jejich existenci nepotvrzuje, neboť zde chybí její jméno. A proto
 je nutné vzít  za  povděk až tu dosud nejstarší písemnou zmínku k roku
1415. Uvedený letopočet 1415 jako první doložitelné písemné zmínky
o Nahořanech potvrdil i Český zemský archiv v Praze ve své korespon-
denci   s   nahořanským   kronikářem  Václavem   Pozdílkem.   A  dále
i následná odborná literatura.

   Nynější nahořanská lokalita se podle dosud nahodilých archeologic-
kých nálezů, které identifikují  první  stopy  lidského  osídlení,  poprvé
připomíná z období neolitu (cca 5. až 3. tisíciletí před naším letopoč-
tem). Další nahodilé nálezy z období  9.  a  10. století   (střední  doby
hradištní)  z  okolí Nahořan a Velké Jesenice nelze ještě považovat za
projev  trvalého  osídlení  v  těchto  lokalitách.  Následná  středověká
historie Nahořan původně souvisela s nedalekou lokalitou Krčín.
   Tehdy  poddanská  ves Nahořany náležela k majetkovému vlastnictví
krčínské tvrze,  která byla založena patrně  již  v  průběhu  13.  století.
     Od roku  1388  vlastnil  krčínskou  tvrz  Beneš  z  Rýzmburku,  jenž
zemřel asi před  rokem  1411.   O  čtyři  roky  později  (1415)  zemřela
vdova Kunka, jíž "byl nebožtík Beneš na vsích Nahořanech  a  Šonově
500  kop  věna  zapsal".    Latinský  originál,  zapsaný  ve  dvorských
deskách, zněl přibližně takto: "hered.  in  v.  Nahorzan  et  in  Ssonow
post Kunkam, relictam Bennessii de Krczina". Tento citovaný záznam,
který svým obsahem se sice vztahuje před rok 1411, ale byl pořízen až
roku 1415, je tedy nejstarší  a  tedy  první  písemnou  zprávou  o  obci
"in originali",  která  je  dosud  známá  odborné  veřejnosti.    Druhá
písemná zpráva o Nahořanech se datuje až k roku 1460, kdy krčínské
zboží  koupil  Sezema  z  Rýzmburka.  Následně,  po  dalších  známých
majitelích, k datu 14. května 1484 koupil krčínského zboží (tvrz, pop-
lužní dvůr a městečko Krčín spolu s okolními vesnicemi - celé Naho-
řany, Dolsko a Libchyně, dále části Mezilesí, Vrchoviny, Doubravice,
Šonov a Přibyslav) Jan Černčický z Kácova.  Ten  své  sídlo  později 
přenesl do nově (roku 1501) založeného  Nového  Města  "Hradiště"
nad Metují, a proto se ves Nahořany (obdobně  jako  tvrz, dvůr a měs-
tečko  Krčín) stala od počátku  16. století  majetkovou  součástí  nově 
vzniklého novoměstského panství.

Ve školní pamětní knize zaznamenán jest v roce 1871 nález starých
mincí těmito slovy,  dne 26.března roku 1871 shořela Václavu Trout-
narovi,  sedláku  č. 21  stodola.  I  nemeškal on ještě téhož roku novou
stodolu stavěti,  která do času  připadlých  žní  skoro  postavena  byla.
Když řemeslníci stavbu dokonávali, dělal nádeník Václav Dašek kolem
té  stodoly  strouhy  k  odvádění  vody  dešťové a při kopání té strouhy
vykopal hrnec punclový  (hliněný), dle  jeho  udání asi dvoužejdlíkový,
který byl plný starých stříbrných peněz, mezi nimiž  bylo  také  několik
dukátů. Něco  stříbrných  peněz  a  dukátů  uschoval pro sebe,  ostatní
odvedl hospodáři.  Stříbrné  mince  byly  ale  tak  sešlé,   že   na   nich
nebylo možno poznati,  ze  které doby  pocházely.   Něco  podobného
měly  s  pražskými  groši,  raženými  za  času  Jana  Lucemburského.
Dukáty byly dobře zachovalé z času Sigmunda krále uherského z roku
1419. Nálezce něco peněz prodal po 20 krejcarech, dukáty také odpro-
dal a ten samý rok žebrák zemřel.
Tolik uvedla zpráva.

Jan Karel Hraše, bývalý školní inspektor na základě spolehlivých dat
a výpisů  z  archivů  uvádí  ve  své  knize   "Zemské  stezky  a  strážnice
v Čechách", že hlavní stezka zemská Kladsko - Polská, která vycházejíc
z Prahy vedla přes Hradec Králové k Černilovu, k Rohenicům, Dolsku
přes Nahořany k Provodovu a dále k Náchodu.   Je téměř jisté,  že  při
těchto stezkách  stála  kovárna  i  hospoda  od  pradávných časů. Tato
stezka  byla  užívána  již v dobách  stěhování  národů, kterou  již  naši
předkové do nynější své  vlasti  se  stěhujíce,  od  dřívějších  obyvatelů
-Bojů,  Markomanů  a  Snévů  poněkud  upravenou  našli.
Nálezy starých římských mincí v lese Rousíně u Velké Jesenice svědčí
o tom, že z dob  římských  císařů Klaudia r. 41 po Kr.,  Galia 68 po Kr.
a Nerona r. 96 po Kr.,  tato stezka již byla používána a jmenované osady
tam stávaly.

  V Nahořanech nalézal se dvůr svobodný, vladyky Jana Šmádla z Ri-
trštejna.  Tento purkrabí panstva novoměstského a dále hejtman pan-
stva   Černikovského   koupil   r. 1627   (v pobělohorské době)   statek
s chalupou od Jana Konečného za 600 kop grošů míšeňských  a  man-
želka jeho přikoupila  pak o 3 roky později sad i s kovárnou.
   Statek  tento  byl  osvobozen ode všech platů a robot hrabětem Ada-
mem Trčkou  z  Lípy,  pánem  na  Novém  Městě.  Císař  Ferdinand III.
povýšil Šmádlu roku 1637 do stavu vladyckého s příjmením z Ritrštejna.
O tomto vladykovi kolovalo kdysi mezi nahořanským lidem mnoho
pověstí. Pravda je, ale  daleko  prostší.   Po  Janu  Šmádlovi  na  témže
dvoře  hospodařil  jeho syn Rudolf Karel Šmádlo,  purkrabí a konečně
jeho syn Jakub Josef.  Tento roku  l738  jako bezdětek  zemřel.  Dvorec
přišel do rukou cizích a později jej společně zakoupili předkové nyněj-
ších vlastníků Mikuláš  Kopecký  a  Jiří  Ježek,  kteří  se  o  celý  statek
i pole rozdělili.  Mikuláš  Kopecký  podržel  pro  sebe domovní stavení
a Jiřímu Ježkovi připadla chalupa č.5 a ten si potom na dvoře domov-
ního  stavení  postavil  statek  č.55.  Nyní  na  domovním  stavení  č.37
hospodaří Jana Vojnarová a na č.55 Svatopluk Vlášek.
    Kovárnu pak od Jana Šmádly r. 1637 odkoupila obec nahořanská.

      V Nahořanech  do  té  doby  nepoznali lidé válku.  Po husistských
válkách  nebylo  v  okolí  žádných  bojů, až do války sedmileté. Potom
ještě delší třicetiletá.
      Zde válka sedmiletá způsobila mnoho škod a obyvatelé trpěli velice.
Tenkrát   byla   vesnice   tak   zpustošena,   že  obyvatelé  tábořili  pod
Nahořany  na  nynějších  "ohradách"  směrem   k   Dolsku.   Hlad  byl
tenkrát takový, že lidé jedli  nezralé  ovoce a zvláště  starší  osoby  po
čtyřech  lezli  a když  sobě  držťku  ze  zabité  krávy  od  vojáků  ve  vsi
tábořících vyprosili a v kotli nad ohněm vařili,  byli  o  tuto  uvařenou
držťku  od  jiných  obráni,  takže dokud  vojsko v okolí tábořilo,  stále
hlad a bídu nesmírnou trpěli.
I ve válce 1866, která se v bezprostřední blízkosti obce rozpoutala
nebyla  obec  ušetřena  nemilých  a  nepříjemných  návštěv.   Po první
nešťastné srážce dne 27. června bylo ve staré škole nahořanské ubyto-
váno 10 raněných, kteří od zdejšího Antonína Mertlíka léčeni byli. Po
této  první  bitvě  zmocnil se lidu v Nahořanech i v okolí takový strach,
že  kdo  co  mohl naložil na vozy a chudší i na trakaře naložili majetek
svůj i dobytek hnali a tu bylo viděti pravý babylonský zmatek. Všechno
se hnalo na tu stranu k Opočnu, kde ve dvorech opočenských laskavého
útulku našli.  Chalupnice  Rýdlová  z  Klopotova  zapoměla  ve  spěchu
a zmatku své děcko, pozdějšího koláře Rydlu, dlouho jeho ztrátu nez-
pozorovala, až když konečně někde od Opočna proň se vrátila.

        Stavení č.34 je podle některých podání postaveno ze zlatých věcí,
které po bojišti od mrtvých vojínů sebrali. Když  po  bitvě  2. července
1866 u České Skalice Prušáci odtáhli dále ku Hradci Králové, vraceli
se obyvatelé zpět do Nahořan. V  Náchodě  zůstala  jen  menší  pruská
posádka,  která do okolních vesnic na braní dobytka  a  jiných věcí vycházela.

HISTORIE OBCE NAHOŘANY díl II.

18. září 2010 v 17:08 | Josef Hlávko
Dne 3. července po takové návštěvě v Krčíně, jeli k Luštinci, tam
sebrali něco slámy a táhli dále po silnici k Nahořanům, kde se však lid
shrotil a shlukl, proto vozy otočili a odjeli dále k Šonovu a Náchodu.
Na žádost rychtáře Václava Pozdílka povolil podkrajský hejtman Stra-
čovský 12 kvérů kromě těch, které si sami obyvatelé nasbírali na bojišti.
Střeliva byl dostatek po rozprchlých vojácích. Pak byly Nahořany od
hord pruských zlodějů - kobylkářů již uchráněny, zvláště, když se kolem
vsi udělaly kamenné ploty a brány.

Brány v Nahořanech bývaly prý od nepaměti.
Staří sousedé vypravují, že zde bývaly brány dvě na obou koncích obce a sice v místě,
kde stojí brána nynější, kde vchází okresní silnice do obce od východní
strany při statku č.19 a druhá bývala prý na opačném konci obce u č. 1.
Brány tyto jakož to i kamenné ploty okolo obce měly chránit obyva-
telsto před lupičskými nájezdy zlodějských band ve válce třicetileté
a v pozdějších nepokojných dobách. U č. 19 byla původně brána
klenutá z obyčejného opukového kamene, měla velký průjezd pro povo-
zy a po levé straně ze vsi malý průchod pro pěší. Na druhé straně byl
průchod vytvořen v době nedávné. Výnosem okresního výboru 24. února 1882,
kde nazvána je tato brána "ohyzdná komunikace po silnici této na újmu jsoucí"
nařízeno bylo tu bránu úplně rozbourati a skliditi. Obecní zastupitelstvo nerado
by dalo bránu odstraniti, váhalo tudíž s jejím rozbouráním, až konečně
nařídilo okresní hejtmanství do určité lhůty bránu odstraniti. V důsled-
ku tohoto nařízení usneslo se obecní zastupitelstvo s povolením okres-
ního výboru bránu rozšířiti, klenutí shoditi a upraviti novou bránu bez
klenutí, která by byla také ozdobou obce.
Práci tuto dražbou pronajal Josef Pozdílek, soused z č.27, ale po-
něvadž do určité doby hotov nebyl, pohrozilo hejtmanství, že odstranění
brány dá provésti cestou exekuční, nebude-li práce hotova do 8 neděl.
Lhůta ta byla dodržena, vystavena brána z pískovcového kamene
a opatřena dvěma z pískovce vytesanými lvy. 3. prosince 1885 byla
brána přijata a Josefu Pozdílkovi povoleno z obecní pokladny částku
463 zl. 26 kr. ve třech létech splatiti. Kámen s otvorem a nápisem, nalézající se
dnes na levé straně ze vsi, byl umístěn ve staré bráně mezi velkým průjezdem
a malým průchodem.

Kovárna v Nahořanech stávala od pradávna a dle zachovalých
pamětí a předpokladů je možno ji považovati za nejstarší budovu v obci.
Snad již v prvních dobách osídlení těchto končin byla v obci naší
v těchto místech kovárna, neboť tudy vedla odbočka hlavní cesty
Kladsko-Polské. Stezka tato vedla pod dnešní kovárnou z úvozové cesty
nad dnešními Vojnarovými "ohradami" a vyúsťovala asi v místě, kde
je dnes stodola paní Věry Macháňové č. 44. V roce 1592 v soupise stavení v obci jest
již kovárna uvedena. V roce 1630 koupila kovárnu manželka Jana Šmádly z č. 37. V roce
1837 prodána kovárna některým nahořanským rolníkům, kteří utvořili
tzv. "kovárnický spolek" a pronajímali kovárnu kovářům za určitých
podmínek. Jedním z těchto kovářů byl jistý kovář Havel, který bylv Nahořanech
více roků a odtud se odstěhoval na Rychnovsko. Po Havlovi byl po dlouhá léta
kovářem v Nahořanech přepyšský rodák František Ježek, který je se svojí manželkou,
rozenou Svatoňovou z Meziříčí, v nejlepší paměti starších osadníků. Nějaký čas kovařil zde
i nynější meziříčský kovář Václav Ježek, synovec předešlého kováře.
Poté Josef Sirotek, který u Františka Ježka tovaryšil. Zde se pak oženil
a k úplné spokojenosti prováděl své řemeslo, ale předčasně zemřel
v roce 1918 ve stáří 36 let. Sirotek byl poslední kovář ve společné kovárně.
V roce 1920 koupil kovárnu od kovárenského spolku kovář František Ducháč, který se o koupi kovárny delší čas ucházel. Již jeho otec Václav Ducháč, dobrý nahořanský soused,
který se přistěhoval ze Lhoty na chalupu č. 30 po Jakubu Havlínovi, se velmi ucházel
a přičiňoval o kovárnu pro svého syna.

Proti kovárně stojí hospoda č. 3. která je zde také od pradávna
a má asi spojitost s kovárnou při bývalé stezce zemské. Podle starých
záznamů koupil roku 1635 od Doroty, manželky a vdovy po Adamu
Houserovi statek Václav Anzorg. Tento prodal krčmu se vším příslu-
šenstvím Janu Pavlovi z Městce a sám si ponechal krám řeznickýpři této krčmě se
nacházející. Ke krámu vedly vedle nynějších schodů za dveřmi do sklepa ještě jedny
podobné schody. Dále byl majitelem Matěj Ježek, který je však musel prodat a koupil
ji v exekuční dražbě Josef Pick, továrník na kořalky a likéry z Nového
Města n. Met. z podsíně, kde později obchodoval s kořalkou Frischman.
Pick byl první žid v obci, podnikl v hospodě některé opravy, postavil
sál s okny nahoře do oblouku, ale nahořanští občané tento židovský
majetek v obci velmi těžce nesli. Pick tedy pronajal šenk s hospodou
krejčímu Janu Hromádkovi, který krejčoval v č. 54, naproti škole
v chalupě odkud pocházela i jeho manželka, rozená Kratěnová, tak zvaného
"Šereckého Kratěny". Nahořanští sousedé chtějíce se zbaviti žida, všemožně
podporovali krejčího Hromádku a nutili ho takřka k tomu, aby hospodu v níž co ná-
jemce šenkoval, při nejbližší příležitosti koupil. Stalo se tak roku 1898.
Hromádko zůstal Pickovi hodně dlužen, ale sousedi ho podporovali
přemístěním divadelního jeviště od Zlatníků k Hromádkom. Při založení
Besedy byly zde konány časté schůze a téměř denní sešlosti, všechny
bály a plesy i jiné zábavy konaly se jen u "Hromádků", kterému se po-
dařilo za takovéhoto porozumění sousedů vybřednouti z počátečních
finančních nesnází. Později se různými obchody a machinacemi do-
pracoval pěkného majetku. Byl to výborný tanečník a rád si "vyhodil
z kopejtka". Hodně se účastnil veřejného života ve všech spolcích v obci.Po něm od
roku l920 nastoupil syn Václav. Jeho manželka, rozená Kujalová, byla velmi dobrá
kuchařka a spolu s babičkou Vojnarovou, matkou paní hostinské z č. 4 a tetinky
strážníkovy, vdovy po mladším bratru, starého šenkýře Hromádky Matěje,
připravovaly velice dobré pokrmy, což bylo známo široko daleko.

Vedle hospody stál statek, kde se do dnešní doby říká "U Mertlíků"
nebo "V Mertlíkově". Tento statek, o němž je psáno už v r.1635 měl ně-
kolik majitelů. Od roku 1817 do roku 1897 byli vlastníky statku otec
a syn Mertlíkové, kteří nemálo přispěli k historii nahořanské obce.
Podobně jako Pechancové na Hořičkách byli daleko široko známí
jejich příbuzní Mertlíkové v Nahořanech. První z nich Antonín Mertlík
starší, narozený roku 1793, byl synem sestry Václava Picha - Pechance,
provdané za Mertlíka ve Světlé pod Hořičkami a vyučen byl od svého
strýce, současně asi s Pichovým vnukem Antonínem Pichem, lidovému
lékařství. Tento Antonín Mertlík přiženil se roku 1817 do Nahořan, vzal si za
manželku vdovu po šenkýři Kopeckém z č.3 a vyměnil později ten hosti-
nec s bratrem zemřelého Kopeckýho za selský grunt č.4.
V tomto statku zařídil si Mertlík dosti velkou nemocnici, sám pak
byl v Nahořanech 24 let rychtářem - přes památný rok 1848. Zemřel
ve vysokém věku 85 let v prosinci 1878. Zápisy o vyhojených nemoc-
ných vedl až téměř do své smrti a poslední zápis z listopadu 1878 je
následující:"Z Tisu Josef Dyntar, ruku pravou v lokti rozlomenou - 8 zl."
Z manželství Antonína Mertlíka narodili se dva synové, Antonín
a Václav, a tři dcery, z nichž jedna provdána za statkáře Housera
z Dolska. Druhá měla mlynáře Štěpána z Osička a třetí byla provdána
za rolníka Kutíka na Starém Plese a byla matkou známého lékaře
a majitele nemocnice MUDr. Aloise Kutíka na Hořičkách.Historické dny 1848
týkaly se nahořanských občanů zvláště blízko a nepříjemně. V "Rydlově kronice"
je o roku 1848 mnoho poznamenáno. V tomto převratném roce se z naší obce zúčastnili studentských bouří v Praze čtyři studenti medicíny - a to dva bratři Mertlíkové z č.4
a dva bratři Ježkové z č. 25. Při pronásledování studentů a jejich persekucí
rakouskou tehdejší vládou, uprchl Antonín Mertlík do Štýrského Hradce a pak až do
Padovy v Itálii, načež později se vrátil do Prahy
a získal diplom lékařský. Hojil a napravoval u nás ve svém statku
zlámaniny až do své smrti roku 1896. Podle vedeného "Kranken-pro-
tokolu" (záznam o nemocných) vyhojil jen za dobu 15 let od roku 1866
ve své nemocnici č.4, 3139 nemocných. Je pochován na našem hřbito-
vě na levou stranu od márnice. Hrob je oplocen malým železným plůt-
kem, obrostlý sytě zeleným barvínkem se světle modrými květyPomoc doktorů Mertlíků
byla vyhledávána i z míst velmi vzdálených z Kladska, Levína, Doudleb, Věkoš,
Rychnova, v roce 1865 byl v léčení v Mertlíkově nemocnici od 13. května do 28. října později
známý skladatel šestadvacetiletý Josef Kmoch z Kolína za odměnu
12 zl. 50 kr. Tento poslední nahořanský doktor Antonín Mertlík se nešťastně
v mladém věku zamiloval do Anny Valáškové, dcery rolníka z č. 23.
Ta se však provdala za mlynáře Prouzu na "Kozinku" u Police nad
Metují. Proto zůstal mladý lékař až do své smrti svobodný. Tato láska
měla pak velký vliv na celý jeho život. Oblíbil si veselou společnost a zejména v posledních letech svého života rád pobýval v hospodách a platil společníkům útratu. Mnoho z Mertlíkova umění pochytil muž jeho neteře, rozené Houserovy z Dolska, sedlák, vlastenec, historik a sběratel starožitností Josef Rydlo č.18, který také vařil dobré masti na zlomeniny, obraženiny. Lehčí případy sám také hojil a zejména dovedl připravit velmi dobrou mast na tvrdošíjné lišeje a jiné kožní nemoci. I bolavý zub dovedl vytáhnout. Naučil umění vařit masti také Alžbětu Pavlíkovou z č. 20, která si však recept vzala s sebou do hrobu. Své tajemství bo-
hužel nikomu ve vsi neprozradila. Mertlíkův rod žije v dobré paměti
nahořanských občanů do dnešních dnů.

Naše vyprávění o Nahořanech by nebylo úplné, kdybychom si ne-
všimli kaple. Na jejím místě stála dřevěná zvonička. Podnět k postavení
kaple dán byl od Václava Housera, rolníka č. 26, který ve svobodném
stavu do smrti setrval. V poslední vůli, 200 zl. na ten účel odporučil,
aby v Nahořanech byla kaplička postavena a do ní obraz sv. Josefa dán
byl. Zemřel roku 1855. Teprve za několik let, za starosty Jana Valáška
č. 23, se začala stavět v obci kaplička.Dne 3.července 1860 položen byl základ ku
stavbě kaple za přítomnosti obecního zastupitelstva a obyvatelů celé obce. I školní
mládež s tehdejším učitelem Václavem Hofmanem se zůčastnila a zapěla
náboženské písně. Toho roku dospělo se ku pokrytí stavby a postavení
dřevěné věžičky na níž za přítomnosti veškerých osadníků postaven byl
kříž, a pod ním v pouzdru umístěna pamětní listina s některými druhy peněz. Pamětní
listina byla při opravě kaple nalezena a zachována s jinými památkami. Do dřevěné
věžičky zároveň v den jejího postavení, 15.října 1860, zavěšen byl malý zvonek,
dosavadní tzv. umíráček, který dříve byl na sloupu v těchto místech zavěšen.
Roku 1861 věnoval v poslední vůli 100 zl. Matěj Ježek z č. 55. Následujícího roku 1862
byla stavba i výzdoba kaple ukončena, tak že mohla být posvěcena.
Dlužno připomenout, že téměř všichni občané tehdejšími dobrovolnými
dary i pomocí ku postavení kaple přispěli. Obraz "Rodiny Páně", který
byl dříve v děkanském kostele v Novém Městě nad křtitelnicí zavěšen,
přičiněním tehdejšího děkana Jana Karla Rojka, vlasteneckého kněze
a národního buditele, byl do kaple darován samým panem děka-
nem, vyčištěn a do nového rámu v Praze zhotoveném, zadělán. Osm
mládenců pak obraz ten z Nového Města přineslo a sám děkan Rojek
jej na zeď nad oltář zavěsil. Antonín Mertlík, otec a syn, darovali nový zvon. Ulit byl
v Hradci Králové se jménem "Maria Josef" a vážil 78 liber. Roku 1876 byly
koupeny na kruchtu staré varhany z kostela sv. Michala z Náchoda.
Když roku 1908 dřevěná věžička kaple tak sešla, že nebylo možno
již zvonit bez obav, aby se něco nešťastného nepřihodilo a oltář se na-
lézal ve velice špatném stavu, bylo přikročeno k rekonstrukci kaple, kterou provedl
pan Jirsák, zednický mistr z Dobrušky tím, že byla rozšířena kaple v průčelí na západní stranu, postavena nová zděná věž a ostatní, jak je v dnešní podobě. Nový oltář daroval Josef Cvikýř,
rolník č. 22, nový zvon na věž daroval JUDr. Jan Valášek, zdejší rodák
z Náchoda. Bohužel tento nový zvon při vyzvánění v roce 1914 praskl
a byl za války 1916 i se zvonem "Antonínem" zrekvírován a na věži
zbyl pouze umíráček, který také tomuto počínání nekřesťanskému v roce
1918 "odzvonil".

HISTORIE OBCE NAHOŘANY díl III.

18. září 2010 v 17:05 | Josef Hlávko
Od kaple přes náves stojí nahořanská škola. Byla ze dvou
tříd, dvou světnic, kuchyně a komory pro řídícího učitele, jedné světni-
ce pro učitele mladšího. Dále zde byl dřevník a sklep. Byla společným
majetkem všech přiškolených obcí, tj. Nahořan, Lhoty s Doubravicí
a Dolska. Vystavena je z cihel a kamene, pokrytá břidlicí. Kolem je zahrada, opatřená
železným plotem. Škola v Nahořanech byla založena roku 1798 a vyučovalo se pů-
vodně v tzv. "Pastoušce" v bývalém č. 8 a pokud paměti sahají, vyučoval na této škole jakýsi Matěj Štěpán a po něm pak Václav Lichý. V roce 1845 - 1847 je vyučováno v č. 16. načež od panství novoměstského byla najata k témuž účelu chalupa č. 9. tzv. "Rybárna".
Po Václavu Lichém stal se učitelem roku 1857 Václav Hofman, který začal psáti od téhož roku "Pamětní knihu filiální školy v Nahořa-nech". V roce 1863 jest uvedeno tímto učitelem,
že se učí ve jmenova-né panské chalupě v jedné světnici a ve druhé je byt učitele. Stav
školy je dobrý. Vyučuje se každodenně před i popoledni 5 hodin
v české řeči. Patron školy, dědicové po knížeti Janu z Dietrichstejnu,
kterýž to patron dává k vyhřívání školní světnice tři a půl sáhu měkkých
polen a dvě kopy otýpek. Mimo skromného platu dostávají učitelé od
rolníků, 51 bochníků chleba ročně.
Roku 1866 byla podána představenými školních obcí žádost
o postavení nové školy, kterou stavěti měla novoměstská vrchnost
dle nějakého rozsudku krajského úřadu z roku 1844. Okresní úřad
ustanovil, že stavba nové školy má býti v roce 1868 hotova. Gruntovní vrchnost se však
odvolala z tohoto výnosu a místodržitelem bylo nařízeno, že školu mají si postaviti přiškolené samotné obce na svůj vlastní náklad, proti čemuž tyto podaly rekurs na ministerstvo
vnitra do Vídně, odvolávající se na práva, vydobytá roku 1844.
Na to byl patronát školní zrušen, převeden na školní obce, které také
museli opatřit poprvé tento rok, topení pro školu. Roku 1873 odešel učitel Václav Hofman do pense a bylo mu uděleno za zásluhy čestné občanství. Po něm nastoupil František Falta. Dne
13. března 1876 rozhodla místní školní rada, aby se ještě ten rok posta-
vila nová škola. Nákres školy provedl stavitel Štěpán a stavba
byla propachtována ve dražbě staviteli Buršíkovi z České Skalice.
Na jižní straně jsou základy přes 1 sáh hluboké a pamětní kámen
položen byl na severovýchodním rohu 19. června roku 1876. V základ-
ním kameni jest uložena pamětní listina a různé památnosti, zvenčí je
pak vytesán nápis "L.P. 1876". Zemská školní rada výnosem ze dne
28. března 1877 povolila rozšíření školy z jednotřídky na dvoutřídní. Dostavění školy
stalo se 14. června 1877. Jakmile byla škola místní školní radě odevzdána ke svému účelu,
bylo dne 26. srpna 1877 slavnostní svěcení budovy. Učitelé, kteří se do dnešní doby
vystřídali a působili na zdejší škole jsou zapsáni ve školní kronice.
Jak přišel do Nahořan pan učitel Rudolf Hartvich. Mladší učitel
nahořanské školy František Zemek nastoupil místo učitele v Olešnici
u Červeného Kostelce. Byl jmenován na jeho místo od 1. ledna 1888
Rudolf Hartvich kandidát učitelství. Byl ze začátku výpomocným
podučitelem. Narodil se 18. srpna 1867 v Nové Vsi, okres Žamberk.
Školu obecnou navštěvoval v Kunštátě od roku 1873 do roku 1879,
načež vstoupil do c.k. gymnázia v Rychnově nad Kněžnou, kde 1887
odmaturoval. Chtěl se věnovati stavu učitelskému, žádal o místo výpomocného
podučitele, které také od 1.ledna 1888 v Nahořanech obdržel. V témže
roce podrobil se zkoušce dospělosti na c.k. učitelském ústavě v Hradci Králové.
Po té byl jmenován prozatímním podučitelem, potom učitelem. 16. května 1913
jmenován řídícím učitelem až do odchodu na odpočinek. Vychoval 2 generace nahořanskych občanů. Na Vojnarově statku č. 18 tento nejlepší učitel, výborný hudebník, pokladník místní Kampeličky, žil až do své smrti. Tento učitel byl také prvním majitelem
radiového přijímače od roku 1923. Mnoho občanů chodilo do školy
poslouchat vysílání. V roce 1926 vyměnil jej za novější přístroj
a protože občané měli vždy přístup k poslechu, věnovala obec na nový
přijímač obnos 1050,- Kč. Takto byl veliký pokrok a mezi dvěma světo-
vými válkami sledujme další technické a zlepšovací poměry v naší obci.

Už v roce 1920 se za finančního přispění obce začala provozovat
státní autobusová doprava N.Město - Rychnovek - Jaroměř. Protože
se ale nevyplácela, byla v roce 1924 zrušena. Později soukromníci
Hajzler a Marel krátkou dobu tuto linku jezdili a od nich převzal linku
Václav David. V roce 1930 Václav Mráz z Rohenic zahájil linku
z České Skalice přes Nahořany, Nové Město, Dobrušku, kterou pak
prodloužil až do vsi Dobré, kde žil. Měl ještě druhý autobus. Jeho bratr
Josef se přiženil do Nahořan a tímto druhým autobusem prováděl různé
zájezdy.

Na okrasu obce byl odhalen pomník padlým obětem v první
světové válke a byl vysvěcen v tomto samém roce i kříž uprostřed obce.
(V roce 1888 se začalo pohřbívat na novém hřbitově). V roce 1928
smlouvou se vsí Dolskem, bylo dohodnuto, že i Dolští občané měli
možnost pohřbívat svoje zesnulé na nahořanském hřbitově. V tomto
roce byl vydán na veřejnost projekt na vodní nádrž "Rozkoš". Proti
tomuto zatopení Rozkoše bylo velké pobouření mezi obyvatelstvem.
Někteří rolníci namítali změnu klimatu v okolí nádrže, mnoho námitek
katastrofického rázu bylo z důvodu prasknutí hráze a z toho plynoucí
záplavy až daleko v Polabí. Dnes vidíme, že tyto názory byly mylné.
V roce 1930 byl v Nahořanech zaveden telefon. V hostinci
"U Zlatníků" v síni byla hovorna. První rozhovor zahájil poslanec
Václav Pozdílek, který dne 5. června toho roku zatelefonoval z Prahy
do Nahořan. Hovor přebral Jan Zlatník.
V roce 1931 bylo zahájeno jednání o definitivním provedení
regulace potoků a rybníků a celkové kanalizaci.
Tři roky potom nebyly prováděny žádné akce v obci.
Pouze bylo provedeno nabídkové řízení
na tyto práce, kdy vyhrála firma ing. Karla Krixe z Litomyšle, které
byly poté práce zadány. Rozpočet předložila tato firma na 320.000 Kč.
Až v roce 1934 zjara bylo přikročeno ke skutečnému provedení
prací. Na stavbě pracovalo asi 50 dělníků a dokončení bylo v listopadu.
V době hospodářské krize a nezaměstnanosti byl zájem dělníků o práci
veliký. Finanční náklad byl ve skutečnosti 290.000 Kč.

V roce 1937 firma Kubeček a Stehlík postavila "Švehlův dům".
V tomto, na svou dobu pěkném moderním domě bylo umístěno a na
boku vypsáno obsazení místností. Obecní úřad, Rydlovo muzeum,
Kampelička. V zadní místnosti byl ještě byt pro obecního strážníka.
Vpředu na čelním místě byl nápis "Švehlův dům", který ale byl někte-
rým občanům trnem v oku, proto byl na začátku německé okupace
zahlazen maltou.

1938 byl rokem provedené mozaikové výdlažby silnice přes celou
vesnici. Celou stavbu provedl dlaždičský mistr Šmída z Nového Města.
Velký náklad půl milionu korun obec splatila 20%. Větší část byla do-
tace státu, kterou vymohl poslanec Václav Pozdílek.
Také v tomto roce byla provedena další významná stavba, obecní
dům pro osm nájemníků. Bydlení to bylo velice skromné, nájem byl
podle toho také upraven. Stavba stála 170.000 Kč také za podpory
státu.

Další významnou akcí na konci tohoto desetiletí bylo v roce 1939
vyasfaltování okresní silnice z Nahořan do Nového Města.
Obsazením naší země nacistickou armádou skončily i pro naši
obec časy mírového budování. Obyvatelé měli jiné zájmy a starosti
a na úpravy nebyly peníze, ani čas. Starosta Jan Slánský a bývalý
poslanec Václav Pozdílek mohli být hrdí na práci, kterou v tomto
plodném období desíti let vykonali. Byla to jedna z nejhezčích
a nejupravenějších obcí v celém okolí.

Další historie naší obce, a to doba válečná a poválečná až do dnešních
dnů se připravuje a bude vydána v další publikaci.
J.H.
 
 

Reklama